Marcela Joglová: Nejvíc mi funguje když přirozeně poslouchám sama sebe

Sportovní kariéra úspěšné běžkyně a naší ambasadorky Marcely Joglové rozhodně nebyla přímočará. Největších úspěchů dosáhla, když to vlastně nikdo nečekal navzdory nedůvěře i nepříznivým okolnostech. V současné době tvrdě trénuje, nevzdává svůj olympijský sen, zároveň rozšiřuje svůj záběr do dalších sportů jako je cyklistika a skialpinismus, organizuje kempy pro sportující ženy. Jsme rádi, že se můžeme stát součástí jejího zajímavého příběhu.

Jak jste se vlastně dostala ke sportu?

Sportuji více méně od malička, byla jsem ke sportu hodně vedená, zejména tátou. Navíc holka z vesnice, tam k tomu ten sport patří. S klukama jsme hráli fotbal na zahradě, tenis, na kolech jsme jezdili. Ve čtvrté třídě jsem začala hrát basket, od druhého stupně dělala atletiku a souběžně karate… intenzivněji hlavně basketbal a atletiku, o víkendech fotbal. Ke konci základky přišlo takové to období, kdy jsem si musela vybrat, co chci dělat. Jak v basketbalu, tak v atletice bylo myslím docela dobře nasměrováno. V basketbalu bylo ale něco navíc a to byla týmovost. Byly jsme dobrá parta, v kabině byla sranda a těšila jsem se na tréninky, fakt jsme si tam sedli. Takže jsem se rozhodla pro basket .

Co stálo za přechodem z basketbalu na atletiku?

V basketbalu se mi docela dařilo, tak jsem přestoupila do Plzně, kde byl tým složený z hráček z celé republiky tak, abychom hráli vyšší ligu, první ligu a potom extra ligu. Už tam ale nebyla ta týmovost, kvůli které jsem se pro basket rozhodla. Tou dobou jsem navíc trochu blbla s jídlem a s basketbalem jsem v prváku na gymplu skončila. Pak jsem se trochu plácala, zkoušela jsem nohejbal, aerobic, cokoliv by mě bavilo, ale pořád to nebylo ono, kdežto atletika mi byla od malička příjemná a byla pro mě přirozená, takže jsem se k ní vrátila. Šla jsem jednou nezávisle na závody, kde si mě odchytil trenér atletiky z gymplu, kam jsem chodila a ten mě přetáhnul do atletické třídy, kde už byly regulérně dvě fáze denně. Z osmistovky jsem přestoupila na patnáctistovku, pak steaple chase, dva kiláky, tři kiláky. Až do čtvrťáku jsem tak nějak postupovala celkem dobrým směrem, jenže jsem opět více sklouzla do sebe a problémům s jídlem a hlavně jsem si v tu dobu - ve čtvrťáku před maturitou - při fotbalu zlomila kotník na třikrát.

Jak se ti to povedlo?

Vytvořily jsme si na vesnici holčičí amatérský fotbalový tým, takže jsem vždy na víkend přijela domů a odehrála zápas. Tohle byl přátelák, myslím, že zrovna se Slávií, měli u nás zrovna soustředění a já jsem sklouzla po míči a sama jsem si ten kotník zlomila, přisedla. Tehdy jsem zrovna splnila limit na dvaadvacítky, kam už jsem bohužel nemohla, byla jsem v nemocnici. Pak už jsem byla mimo gympl a mimo vliv trenéra, šla jsem na vyšší odbornou školu zdravotnickou, obor zdravotnický záchranář, tak už se mi těžko vracelo, už tam nebyl režim, noví lidé, nový směr jiné zájmy. Sice jsem se první rok snažila odpoledne chodit na nějaké tréninky a vrátit se zpátky, ale moc dlouho to nevydrželo a pak nastalo takové období, kdy jsem se spíš sportovně jen udržovala, občas jsem si šla klusnout, ale nic systematického, naopak jsem spíš volný čas trávila po brigádách, protože jsem se chtěla osamostatnit, hlavně to bylo potřeba potřeba. Dalších deset let žádné závody, ambice, ani snaha. Spíš se udržet trochu fit. Mamka byla sama, tak jsem jí nechtěla zatěžovat a chtěla jsem být samostatná jednotka.

Není tajemstvím že jsi poměrně dlouhou dobu bojovala s poruchou příjmu potravy. Začalo to právě v této době?

Co se týče problémů s jídlem, tak to se vrátíme do období konce základky. Když se na to zpětně dívám, tak tam bylo hned několik faktorů a to možná o všech ani nevím. Ta nemoc nikdy není jen o jedné věci. Evidentně to doma nebylo úplně růžové, táta hodně pil, občas to bylo divoké, to tomu moc nepřidávalo. Navíc v období, kdy se holky mění a já do plně ženských tvarů nedorostla. Navíc jsem se jednou ze dne na den nechala ostříhat na krátko, jako kluk, takže jsem tomu úplně nepomohla. Myslím že k tomu přispělo i to, že jsem se musela rozhodovat - přestože mě sport bavil kompletně, bavila mě pestrost, ne jen jedna disciplína, tak i tento tlak na rozhodování byl jedním z faktorů. No a pak mi jeden kluk řekl poznámku, že mi roste zadek... a zase - není pouze tou jednou poznámkou, která ani nebyla myšlena špatně, ale.… Shodou okolností jsem ve stejné době viděla film, ve kterém jedna baletka spadla do problému s jídlem a pomáhala si “zvracením” a místo, aby mě to odradilo, paradoxně mi to dalo takový návod. Přestože jsem viděla jaká je to hloupost a jak hrozný dopad to má nejen na ni , ale celé její blízké okolí. Prostě jsem to zkusila a ono to fungovalo, fungovalo to rychle! Do pár dnů byl velký problém na světě.

Tvůj boj s bulimií, můžeme říct vítězný boj je známý, jaký byl návrat k vrcholovému sportu?

Když těch deset let zkusím zkrátit… nějakou dobu pro mě byla priorita si vydělávat, studovat, i práce na záchrance mě naplňovala, ale když jsem tam skončila , pořád bylo dost prostoru, aby nemoc vystrkovala růžky, a jestliže strávíte víkend uzavřená do sebe, lapená v kolotoči pojídání a následného zvracení. Nejen, že samotné hodiny takto trávené jsou naprosto ztracené, ale pochopitelně není ani síla, energie, vlastně ani chuť motivace, víra, protože si následně připadáte jako budižkničemu a to je stále do kola, proložené miliardami brigád a školy, jídlo neustále v hlavě. Mám pocit, že jsem jela nonstop.

Naštěstí i v tomto zrychleném rytmu jsem se setkala se svým aktuálním přítelem, který si občasných divných reakcí či divného chování po delší době všiml a jednoduše mě nasměroval, abych na sobě pracovala a byl mi neustále po boku .

Když už jídlo nebyl středobod mého života a měla jsem normální zaměstnání, zaměřila jsem se na sebe a zdravý životní styl. Vše šlo poměrně rychle. Dbala jsem na zdravé stravování, obklopovala se skvělými lidmi, radovala se z maličkostí a pochopitelně ze sportu, jakéhokoliv. Umím být cílevědomá, takže i tato myšlenka mě pohltila a step by stem jsem na sobě pracovala, vzdělávala se, více posilovala, běhala…trénovala a výsledky byly také vidět. Tím pochopitelně rostla motivace, chuť i zájem.

Jaký byl nějaký první sportovní úspěch, kdy sis řekla, že jsi zpátky?

Jako úspěch beru celý první rok, kdy jsem zkoušela různé závody, od pětky, desítky, traily, silnici… Hodně mi otevřel oči a cestu k delším tratím Havlíčkobrodský půlmaraton, na který mě přítel přihlásil ze srandy, že tam stejně budeme u jeho rodičů, který jsem vyhrála a byla překvapená, že se mi ta délka i trať líbí. Na to následoval i maraton a krkonošská či jizerská padesátka, které jsem také vyhrála. Víceméně pokaždé jsem se na nějakém stupínku umisťovala a hrozně mě to bavilo, vyloženě jsem si to užívala, moc. Úplně mě ta běžecká atmosféra pohltila a já cítila, že tam patřím. Ale měla jsem zároveň přečtenou knihu od Chrisie Wellington : Život bez hranic , která se stala mou motivací a já věděla, že následující rok si zkusím poloviční Ironman. Navíc se konal v Praze , v den mích narozenin, to bylo znamení, “nadělím si dárek”, řekla jsem si :). Pak jsem četla knihu od Petra Vavrouška , při které jsem se už regulérně při četbě připravovala:)

Z pár tréninku týdně se stal kolotoč každodenních tréninků, občas dva, mezi prací a touha se posouvat vpřed.

Pak přišel první maraton?

Byl to již druhý, ale o poznání lepší a umístila jsem se jako druhá Češka. První maraton se mi povedl za 03:02 a já jsem byla naštvaná, že to bylo přes tři hodiny, takže jsem musela jít samozřejmě další rok znovu. Ale to už jsem měla v hlavě ten narozeninový triatlon Prague Challenge. V rámci přípravy na něj jsem zaběhla maraton za 2:47, což teď už jsou ty časy jinde, ale v tu dobu v Praze nebyla moc konkurence, takže to byl celkem slušný výsledek. Byla jsem vážně šťastná.

To muselo vzbudit zájem trenérů…

Do té doby jsem se trénovala sama, ale tam se u mě pár trenérů, lidí zastavilo a vyzvídalo . Jestli se třeba nechci zaměřit jen na maraton. Domluvila jsem se s Tomášem Ondráčkem, který mě nasměroval mě do Keni, s tím, že tam už musím zahrnout i vysokohorská soustředění jinak nebude takový progres. To bylo opět velké rozhodování, protože jednak bych odsunula plný IM a zároveň by to znamenalo odejít z práce na dva měsíce a v létě znova :) Rozhodla jsem se ale, že to zkusíme a tím to vlastně celé začalo. V té době jsem právě dělala ve fitku, což tomu hrálo do karet, protože jsem si mohla hrát s časem tréninků a dávat si tam své tréninky, takže se to dalo stíhat. No ale zejména jsem měla klientku, ke které teď také udělám oslí můstek, abych na ní nezapomněla, bavila jsem se s ní a ona mě vídala na páse a byla také extrémně pozitivní, říkala mi ,,Já tě vidím na té olympiádě.“ ale já jsem věděla že Keňa není nejlevnější, ale ona prostě jednoho dne přišla s tím, že mě chce zasponzorovat. Tady máš sto tisíc a jeď do Keni. Skoro mi spadla čelist a zdráhal jsem se, ale nakonec nabídku s obrovským vděkem přijala, Nenechala si nic říct, prostě tady to máš a já tě vidím na olympiádě, ty tam prostě budeš!!! Ona mě tam vlastně nasměrovala, dá se říct. Tak jsem odjela do Keni a tím se to vlastně celé odstartovalo, protože po Keni jsem si zaběhla limit na svět a odjela jsem s českým reprezentačním týmem na MS v atletice do Dauhá, kde jsem, téměř (zaběhnutým časem) jako poslední, vyběhla pro český tým 20. místo. Ani jsem si do nedávna ten výsledek neuvědomovala. Také bylo celkem vtipné, že na atletickém svazu ani nevěděli kdo jsem a přitom jsem s nimi měla letět na MS :) To mi přišlo vtipné, ale celkem i pochopitelné, protože já jsem na té atletické scéně byla defacto nováček, méně než dva roky.

Ještě se vrátím k tomu, jak to probíhalo v Keni?

Nový trenér mě propojil s Jiřím Homoláčem, což v té době byl, tedy pořád patří k naší běžecké špičce. A on už do Keni jezdil trénovat s Davidem Vašem a tak mi zajistili, abych měla kde bydlet a tak nějak si mě vzali pod křídlo. Tehdy jsme jezdili hodně low cost, ale to mělo to kouzlo. Pronajala se malá místnost, špinavá, jako záchody sloužila díra v zemi, ledová sprcha hned na ním. Prostě klasické keňské podmínky, nakoupili jsme si matrace a vše základní na vaření a měli jsme bejvák. Ale bylo to super, oni v té době natočili video Běžci v Keni, tam člověk vidí, jaké to reálně je, takže já jsem věděla, do čeho jdu, ale já jsem se na to strašně těšila, brala jsem to jako dobrodružství. Takže jsem tam odjela bez trenéra, ale měla jsem tam alespoň je, takže mi poradili co a jak. První Keňa byla nejvíc:)

Proč zrovna v Keni a ne třeba v Alpách?

Jednak kvůli nadmořské výšce, protože ačkoliv to moc lidí neví, jsme tam ve 2000 m.n.m. a více, ale hlavně se tam jezdí leden, únoru a březen, kdy tady nemáme ideální podmínky pro trénink, zimu, sníh, mokro, tam naopak teplo. Důležité závody jsou na jaře, duben, květen. Člověk se tam úplně odprosí od běžných starostí a záležitostí a soustředí se jen na sebe a trénink. Navíc Iten je známý, jako centrum nejlepších běžců světa. My tomu říkáme Mekka běhání a opravdu jsou tam nejlepší běžci, nejen keňané, ale jezdí tam i Italové, poláci, němci….. a tak nějak celý svět se tam sjíždí. Pomáhá, i když běháte ve skupině běžců, vizuálně se od nich učíte, ženou vás vpřed. Oni běhají s obrovskou lehkostí a uvolněností. Za ten měsíc do sebe chtě nechtě trochu uvolněnosti dostanete. Poprvé to byl neuvěřitelný rozdíl po příjezdu, První vysokohorské soustředění, to bývá nejvýraznější, zejména v dýchání . Když jsem běžela tempem 4min/km, dřív bych funěla, ale po příjezdu to běželo samo, volně…Jak jsem již zmínila toto soustředění má kouzlo i v tom, že se člověk úplně odřízne od běžného světa a soustředí se jen na sebe, na to, proč tam je, proč to dělá, jenom na běh, spánek, jídlo a to je všechno. Nic jiného tam neřeším, strašně to funguje, lidi jsou přátelští a hodně vám jako běžci věří, každému. Např. v Itálii mě povinnosti doženou, v Keni ne, nikam jen tak nedojedu. Tam je člověk opravdu jen sám se sebou a také si tam srovná priority, dostane do sebe více pokory, protože my tady máme prostě úplně všechno, v Keni ne. I s jídlem se tam člověk trochu srovná, není tam takový výběr, i když se tok rok od roku mění. Vlastně je tam i cíl do závodu lehce zhubnout, tzv. se hodit do “shapu”

Co tě na běhání baví?

V průběhu těch let, co běhám, se to trochu mění, ale je to přirozená aktivita, mě nejbližší, protože je “snadné” se rozběhnout, kdekoliv, kdykoliv, vytváří pocity radosti a štěstí. Můžu vyběhnout sama, s kamarádkou či ve skupině .

Běh je jen prostředek a co jím chci docílit je na každém a i mě se to mění v závislosti na aktuálním stavu, jak se cítím. Jednou jdu pokecat s kamarádkou, po druhé chci být chvíli sama a jen prostě být, forma meditace nebo naopak běžím mezi lidi. Jindy si vezmu myšlenku a rozebírám si ji, nebo chci vybít nějakou negativní emoci, zničit se. Pravdou ale je, že pokud se někdo dostane na profi úroveň , tak o tom mnohdy ani nepřemýšlí a prostě jde. Je to zajetá rutina, do které se ne vždy chce, ale vždy, i s průpovídkami, se udělá. Víme, že je to součást cesty k našemu cíli a vynechávání či přemýšlení jo či ne by nás z tvé cesty vychylovaly.

U “hoblíků” běh rozděluji na výkonnostní, to jsou profíci, nebo jsou to lidé, kteří to mají jen jako ventil, třeba lidé, co pracují s lidmi a chtějí si vyčistit hlavu nebo , cesta jak se udržet zdráv. Často se mě lidé ptají: ,,Já to běhám asi pomalu za 5:40, když vidím, jak to běháš ty že?“ a já jim říkám, že je to úplně jedno, když je pro tebe běh způsob, jak si vyčistit hlavu, tak neřeš kolik běžíš, jakým tempem, zvol si hezkou trasu, která se ti líbí, která ti dělá dobře a běž. Dokud ti to dělá dobře, tak běž a vůbec neřeš rychlost, to je jako, když jsem se ráno šla vyklusat, když jsem byla v Jizerkách, vyběhla jsem jen proto, abych byla na čerstvém vzduchu, abych se probrala a bylo mi úplně jedno, že běžím skoro sedmičkovým tempem na kilák, což je skoro chůze, v tu chvíli to zkrátka přesně splnilo účel, proč jsem šla běhat. Takže to se mi líbí, pokaždé to má úplně jiný efekt. Někdy potřebuju fakt potrénovat, od toho mám tréninkový plán, ale třeba v tom Livignu jsem zavedla, že ráno a na odpolední klusy chodím jen pět kilometrů, to má pak úplně jiný efekt, než ten, co tam mám jasně psaný od trenéra. Dělá mi dobře být v přírodě, na vzduchu, to je pro mě forma meditace.

Zbrzdilo tě jisté zranění, řekneš mi o tom něco?

Prvotní je asi operace, kterou jsem podstoupila před 17 lety, když jsem si na třikrát zlomila kotník a teď to vystrčilo růžky. Bolest registruji po té, co jsem prošla covidem, dva roky zpátky, když jsem byla v Keni. Zřejmě si našel to nejslabší místečko. Samotný covid, který mě skolil v posledním týdnu 11ti měsíčního soustředění, mě mrzí do dnes. Cítila jsem ohromnou formu, kterou jsem zatím neměla kde prodat . Navíc od té doby se se mnou bolesti kotníku vlečou . Odběhla a vyhrála jsem s ním sice MČR v maratonu v Praze, ale už s bolestmi a výrazně horším výsledkem. Dala jsem pauzu a pak odjela zase do Livigna jako finální přípravu před ME v atletice. Bylo to ale protrápené soustředění, nutila jsem se do toho, běhala jsem v bolesti a vždy po nějaké kilometráži, jsem byla jak na chůdách, už tam nebyl ten odraz a někdy více, někdy méně bolel, úplně ztratil funkčnost.

Po Evropě jsem zašla k doktoru, hledala jsem nějaké možnosti. Co udělat pro to , abych se mohla zase vrátit k plnohodnotné přípravě . Nedokázala jsem si představit další sezónu, jít do plného tréninku s touhle nohou. Bylo mi řečeno, že tam mám různé výrůstky a deformace následkem první operace a přetržený vaz. Ze dne na den jsme se tedy domluvili na operaci a já věřila v lepší zítřky:) Vaz mi sešil, odstranil výrůstky a teď se vlastně stále vracím, ještě není úplně stoprocentní, ani není jistě dané, že stoprocentní někdy bude.., přeci jen, už je to podruhé operované, není mi 15, takže už to všechno trvá déle. Nicméně stále věřím a naštěstí mě baví sport obecně, takže jsem si zatím našla jinou vášeň a s jeho pomocí možný návrat je.

Jaké máš ambice?

Já si splnila sen tou svojí olympiádou, po které jsme si řekli, že ještě rok budu běhat před např. rodinou aj., že zkusím vylepšit čas na Evropě, protože si myslím, že jsem měla na lepší čas. Tam ale přišlo zranění, protrápené Livigno, a podprůměrný výsledek na Evropě. To co teď říkám, je v rámci půl roku. Tak to spělo k tomu, že potřebuji pauzu, potřebuji vypnout. Dala jsem si stopku a šla na operaci, v říjnu.

V mém životě probíhaly kotrmelce ze všech stran, ne jen ve sportu, na různých úrovních. Věděla jsem, že mi prospěje být mezi jinými lidmi, v jiném, novém prostředí. Navíc jsem byla vyřazena ze střediska, takže i najít zaměstnání. Navštěvovala jsem a dodělala kurz jógy, současně i koučingu atd., začala učit na mezinárodní škole. Abych se znovu namotivovala, po sundání dlahy jsem začala hodně plavat, jezdit na kole. Pro kotník určitě nejpřijatelnější aktivity a nastartovala chuť po závodě, hodila jsem se do režimu a to mě vždy zafunguje.

Od Vánoc jsem se vrhla do tréninků, s tím, že jsem myslela, že toho využiju v triatlonu, úplně mě to pohltilo a makala jsem klidně přes 4- 5 hodiny denně + fyzio……nakonec jsem řekneme vlivem zevních faktorů, nejela triatlon ani cyklistický závod….. To mě ale zase poučilo, že se má člověk spoléhat na sebe! Řekla jsem si tedy, že se znova opřu čistě do běhání, protože olympiáda je za dveřmi a já si pak nechci vyčítat, že jsem to vzdala půl roku před. Přesto jsem si alespoň v rámci seznámení s budoucíma sportama, zapojení se do dění, zážitků a motivace odjela sprint triatlon v KV a cyklistický závod rad Clasics… Však tam se ještě vrátím, tam mě to táhne. Ale to až příští rok!

Aktuálně léčím zánět kotníku, takže začnu znova a od podlahy, bez nátlaku, abych byla ready na přípravu. Může to sice znít naivně, ale ještě bych chtěla odjet na jedno plnohodnotné, dlouhé soustředění do Keni a poté se na jaře o limit na OH pokusit. Zřejmě v Praze v rámci MČR.

Takže teď jsi v tréninkovém režimu?

Jak jsem již nastínila, v kotníku je zánět, takže musím zvolnit a mám v hlavě skutečně pomalý návrat, hodně skrze posilovnu , kola a snad zase postupně vklouznu do vody. Konec listopadu, spíš prosinec už bych mohla zase něco nabíhávat, abych měla vytvořený základ.

Přesuňme se ke kolům, co tě baví na cyklistice?

Mám kolem sebe hodně přátel, cyklistů, takže mě kolo vlastně vždycky bavilo a na soustředěních (Itálie/Mallorca) jsem ho zařazovala, ale jen okrajově, krátce, protože stěžejní byl vždy běh. Teď se ty misky vah trošku přesýpají a třeba v létě možná kolo bylo i v popředí nebo minimálně na stejné úrovni. Jednoduše mě baví. Baví mě lidi kolem něj, celý ten lifestile, zastávky na kafíčko, party přátel. Hodně si mě kolo získalo na Mallorce, protože právě tam jsem vždy v popředí mívala běh a kolo jsem měla jen jako doplněk, na hoďku, dvě. Kdežto teď jsem tam byla převážně na kole.

Viděla jsem kus ostrova oproti předchozích návštěv:) vtipné, že jsem tam jela sama, ale každý den jsem tam měla s kým jezdit, bylo tam několik part lidí a já jsem vlastně každý den mohla s někým někam vyjet. A to se mi moc líbilo, jak cyklistika stmeluje lidi. Úplně jiný pohled, ale vlastně mě baví i ty hodiny v sedle, široký okruh, poznávání, stmelování lidí, nedokážu to hlouběji popsat, zkrátka tahle aktivita je mému srdci blízká a táhne mě to k ní stále blíž a intenzivněji. Kolem cyklistiky je úplně jiný temperament.

 

Zajímají tě i nějaké technické aspekty těch kol? A jak frčí tvá nová Emonda?

No obzvláště teď, když jste mě podpořili novým kolem TREK EMONDA SLR9 , tak tam sakra cítím rozdíl v materiálu. To už jsem poznala jinou cyklistiku, trochu vyšší level. Nemohu to zhodnotit úplně objektivně, ale vím, že najednou jsem schopná se držet s rychlejší partou lidí, rychlejšími cyklisty. Baví mě i sjezdy, za což není zrovna šťastný můj přítel Filip, ale z kopce mě to prostě baví. Pochopitelně i po rovině je to takové hladší, plynulá, setrvačná jízda. Prostě to jede a já si jízdu užívám, řekněme, že na stejnou rychlost s horším kolem se tak nenadřu. I ty kopce jsou najednou hravější, stejně mě teda kopce baví asi víc než rovina. Takže určitě materiál cítit je a kluci na mě nemusí pořád čekat, naopak. :)

 

Jaký je v cyklistice tvůj hlavní cíl?

Tento rok cyklistické cíle nemám, nechci předbíhat, ovšem pokud nesplním limit na OH v maratonu, tak jistě něco ještě na jaře/v létě 2024 vymyslím. Jakmile se dveře s OH zavřou, běh půjde do ústraní. Neříkám, že nebudu běhat, běh je mou součástí, přirozeností, ale spíše jen pro hezký den a pomalu přesedlám na triatlon a cyklistiku, tam jsou dveře otevřené. Co bych chtěla zkusit je mistrovství ČR, to jsem chtěla zkusit už teď, ale bylo by to s tím kolem moc narychlo a komplikované, ale čím více čas plyne a čím více se sbližuji s cyklistikou, tím více si dokážu představit občas nějaký závod jít. Mám kolem sebe spoustu lidí, mám s kým jezdit a otevírají se nové možnosti. Jednak mě cyklistika dostala k vám, jednak i k Road Classic, kde se angažuji, takže to k tomu už nějak přirozeně směřuje. Což se mi líbí, že je to takhle přirozeně. Také je to aktivita, která je šetrná pro má kolena a kotníky, takže je to pochopitelné.

Co lyžování, jaký máš k němu vztah?

Jezdíme každou zimu, do Alp. Jedno období jsem ještě hlídala dvě malé děti a jezdili jsme na hory s nimi, dělali jsme jim tam instruktory. Takže posledních asi 7 let jezdím každou zimu, třeba dvakrát. Letos už jsme řekli, že ne, že už to nedáváme, ale zase se tím otevřeli dveře ke skialpům. Konečně jsme si je tedy půjčili , mě podpořil Dynafit, stejně tak i karavan a byli jsme v Rakousku. Stejně vždy, když jsem dělala instruktorku, tak jsem koukala na skialpinisty, lákalo mě to víc, protože je to aktivita ve volné přírodě, člověk může vyrazit kam chce a dolů může lyžovat volnou přírodou. Nádhera. Další druh svobody a dobrodružství v přírodě.

Baví tě i zkoumání věcí kolem lavin a takový ten opravdový skialpinismus?

Pár přednášek a školení jsme měli ve škole, protože mě tam táhl hlavně free ride, ale to bych si tutově musela osvěžit, protože už je to hodně dlouho a určitě to je v plánu. Ono těch plánů v hlavě je hodně, protože už cítím, že moje sportovní kariéra nebude dlouhá. Takže mě to automaticky nutí přemýšlet, co do budoucna a tohle je jedna z variant. Dala jsem se do různých kurzů, jednak běžeckých, cyklistických a samozřejmě už jsou dotazy na skialpy. Takže se tomu nebráním a ráda se v tom dovzdělám.

Jaký byl největší adrenalin, jaký jsi zažila?

Asi největší adrenalin byl seskok padákem. Já jsem takový chameleon, když mám kolem sebe nějaké lidi, tak se snadno nechám pohltit. A tak jsem se nějak dostala ke skákání s padákem a jezdila jsem o víkendu skákat na letiště. Seskoků moc nemám, myslím, že jenom deset. Ale vím, že to pokaždé byl hrozný adrenalin, pokaždé jsem měla strach, že se třeba neotevře padák. Ale bylo to super, když se pak najednou padák otevřel a nastala taková úleva, to je opravdu bomba. Nevím, jestli bych do toho ještě šla, ale rozhodně jsem ráda za tuto zkušenost.

Jsi přirozeně soutěživá?

Teď už méně a jak v čem, ale jako malá jsem byla hooodně soutěživý typ, což mě možná dostalo tam, kde jsem. Nevím, zda to můžu říct, když ještě někam cílím, ale už se to v mém věku dostává do trochu jiné roviny, přesto do jisté míry určitě ano, stále mám.. Už to přechází do toho, aby mi sport dělal radost jako součást mého života a mého životního stylu. Ještě tento rok mám ale pořád v hlavě maraton . Sport bude součástí mého života navždy, to už je jasně dané. Hlavně mi musí dělat radost, bez toho to nefunguje.

Dokážeš si představit, co budeš dělat po ukončení závodní kariéry?

Už jsem to nastínila. Začala jsem se zlehka věnovat kempům a v tom bych chtěla dále pokračovat a rozrůstat se. Nemusí být přece jen jeden druh kempu. Dále, asi i hlavně workshopy pro firmy, na míru. Už právě po Evropě to byl takový první impuls, tak jsem spontánně skoro ze dne na den udělala camp na Lipně s kamarádkou jogínkou. Běžecko jógový camp, taková skoro teambuildingová akce, řekla bych. Resp. aktivní víkend, kdy se holky sejdou u stolu u dobrého jídla, zajógujeme si, zaběháme si, pokecáme. Mám ale v plánu udělat i víc intenzivní běžecký campy.

Letos jsem zkoušela cyklistický camp na Malorce a myslím si, že to bylo taky super. Bylo tam jak trošku jógy, tak běh a kolo a bylo to skvělé. Něco takového určitě plánuji do budoucna. Podle zpětné vazby a požadavků, jednou to bude více zaměřené na kolo, jednou na běh, jednou na jógu, víkendový, jednodenní, vícedenní, to je více méně jedno. V zimě přijdou na řadu skialpy, protože už se na ně také holky ptaly. Bude to zase víkendovka, nebo i na týden s běháním trailovým i silničním. Je to tak širokospektrální, že nechci úplně říkat, co přesně bude, to nechám plynout, podle požadavků.

 

Řekni mi ještě něco k atmosféře, co tady cítíš?

Už to, že tady teď sedím znamená, že se cítím dobře a táhne mě to za vámi. Panuje tady velice přátelská atmosféra, přijdu udělám si kafe, pokecám a zbytečně se nic nehrotí. Není li to nezbytně nutné pochopitelně. Děláme společné vyjížďky s následným posezením. Žádní zarytí závodáci, kteří neznají nic jiného ale naopak parta přátel, která miluje sport, miluje kola, lyže, skilpy a dělá to srdcem, právě protože je to tak baví. To pak funguje nejlíp. A je to cítit na venek.

Strpení prosím…