Na skok do prvního sněhu

Znepokojivý je jen fakt, že poslední lavinový report z oblasti, kam míříme, je z května. Aktuálnější informace nikde. Na webkamerách ale vidím, že i v údolí leží trocha sněhu, a tak věříme, že nahoře bude víc. Je to otázka víry.

Cesta pod kopce se jako obvykle protahuje, takže z parkoviště vyrážíme — já, David a Piškot — akorát se setměním. Čeká nás jedenáctikilometrový výstup k winterraumu za svitu hvězd a v přísném desetistupňovém mrazu. Stopa ještě není prošlapaná, což nás trochu sobecky těší: jsme tu letos s lyžemi první. Jenže po chvíli prošlapávání už nás to těší míň. Je nám zima, máme hlad a před námi je ještě tři sta výškových. Našimi slovy „střední záděr“.

Postupně přestáváme vtipkovat, už téměř nemluvíme a jen si vážně přejeme, aby byl vintráč odemčený. Když k němu konečně docházíme, sáčkujeme se dovnitř a shodujeme se na stavu „hodně záděr“. Rozpouštíme sníh na večeři a čaj a hned odpadáme — vděční za tohle horské útočiště.

Ráno nás budí sluneční paprsky a luxusní výhled z třídílného okna. Noční dřina se znovu ukazuje jako správná investice. Snídáme pomalu a dlouze, chystáme batohy. Původně jsme přijeli něco pojezdit i vylézt, ale podle podmínek venku soudíme, že lezení dnes nebude nejlepší nápad. Cepíny a lana necháváme v chatě, bereme lavinovou výbavu, svačiny a teplé oblečení. Dnešním cílem je sedlo Kuchenjöchli a ohledání terénu na zítřek. Sníh spadl před pár dny, a navíc všechen najednou, takže pod prašanem není podklad. Tušíme, že místy poleze kamení a stabilita taky nebude největší. Jdeme proto opatrně, stopu prošlapává nejčastěji David. Stoupáme, kocháme se a v jednom bodě dáváme pauzu na rozmražení mých prstů u nohou. Příště už bez vyhřívaných ponožek nejedu.

Míjí nás jen jeden místní skialpinista. Vlastní stopou vybíhá do sedla a za chvíli už kreslí bílou vlnovku zpátky, elegantně — jako by dřív lyžoval, než chodil. V sedle se kocháme nádherným pohledem na západ, až do Švýcarska, a vzápětí se vrháme do prvního sjezdu. David se pouští neohroženě, já chvíli váhám, jestli si to tělo po létě vůbec pamatuje. Pamatuje. Piškot jede za mnou a už si to rýsujeme měkkým prašanem zpátky k chatě. Cíl splněn, lavina žádná, spokojenost velká.

Se setměním do chaty dochází Klárka, která za námi vyrazila ze Švýcarska po vlastní ose, takže večeříme už v plném počtu. Ráno vstáváme o chlup dřív a míříme na protější svahy. David nejdřív kope kompresní test — sníh je „středně stabilní“, takže dáváme víc než středně pozor. Viditelnost je špatná, pod mrakem, trochu se otepluje. Stoupáme cik-caky, klábosíme a odkládáme vrstvy jako cibule.Při prvním sjezdu vlastně není jasný, co je vzduch, a co je sníh. Je tak nějak bílo a máme z toho respekt. Nahoře kopeme další CT, ještě méně stabilní. Volíme proto ke sjezdu co nejmírnější svah. Dole chvíli váháme, ale nakonec znovu nandaváme pásy — viditelnost se lepší a sjezd nebyl tak špatný. Piškot dokonce málem chytil zajíce. Druhý sjezd je výrazně lepší a už nás to vysloveně baví. Jdeme znova nahoru. Tentokrát se dělíme na tým Alpha a tým Kameramani (a případní záchranáři). David a já jdeme ještě kousek výš a chystáme se sjet jeden od včera vyhlédnutý žlab.

Když přicházíme k „bodu zlomu“, není moc vidět, co nás dole čeká a jestli je vrstva sněhu ve žlabu dostatečná. Je to takový prudší tobogán, co vede okolo skály za roh. Tam už předpokládáme mírnější sklon a pěkný dlouhý sjezd. Váháme, kousek ještě slézáme na pásech. Na Klárku s Piškotem nevidíme.

David rozhodněji než já hlásí: „Já to jedu,“ a sundává pásy. Když jede on, musím i já. Chystám se ke sjezdu a sleduju, jak mizí elegantně v tobogánu a za chvíli je z dohledu. Rozjíždím se pomalu. Hned v prvním oblouku mi vypíná patka lyže. Zacvaknu ji zpět — a ve třetím oblouku znovu. Naštěstí bez pádu, ale elegance žádná. Z tobogánu vyjíždím do volného prostoru, blížím se k Davidovi a v dálce vidím náš (už zmrzlý) tým Kameramanů. Ztrácím koncentraci a žuchám do prašanu. Před sezónou je co ladit.

A teď to nejlepší. Čeká nás epicky dlouhý, nádherný sjezd. Každý si šijeme vlastní houpavou stopu, hladíme měkkou bílou peřinu čerstvě upravenými skluznicemi a zažíváme přesně to, kvůli čemu jsme tady.

Večer Klárka slavnostně vytahuje raclette i s čajovými svíčkami a kapesním grilem. Děláme si hostinu a zpracováváme sýr, bonbony i zážitky z dnešního dne. Poslední den balíme, házíme do kasičky příspěvek na chod vintráče a natěžko opouštíme azyl. Čeká nás poslední, zato dlouhý sjezd k autu. Hned kousek pod chatou potkáváme trochu kamení nečekaně vyčnívajícího ze sněhu, a doufáme, že se moc nepodepíše na našich lyžích. Střídavě sebou občas někdo švihneme, ale jinak si vedeme dobře. Dolů se dostáváme trochu utahaní, ale rozhodně potěšení, protože tohle je teprve začátek. První výjezd zimy máme za sebou a v hlavě už plánujeme další. Skol.

Autor: Anna Fedáková